http://richard_kliment.wbs.cz
|
Kurátorský pohled Obrazy Richarda Klimenta si uchovávají schopnost fungovat autonomně, tedy bez nutnosti vnějšího kontextu či interpretační opory. Tato autonomie však není návratem k modernistické představě „čistého obrazu“, nýbrž vychází z intenzity samotné zkušenosti, kterou obraz generuje. Fenomenální přítomnost malby — její měřítko, materiální hustota, rytmus gesta a barevné napětí — zakládá situaci vidění, jež je srozumitelná ještě před tím, než je zasazena do diskurzu. Archetypální motivy zde fungují jako transhistorické spouště percepce, které nevyžadují kulturní znalost k tomu, aby byly účinné. I bez kontextu tak obraz aktivuje smysl, nikoli jako výklad, ale jako zkušenost. Kontext a teorie mohou tuto zkušenost dále artikulovat, nikoli však nahradit: obraz obstojí sám o sobě, protože jeho působení je zakotveno v tělesném a afektivním setkání, nikoli v závislosti na vysvětlení. Malířská práce Richarda Klimenta se artikuluje jako fenomenologická situace vidění, v níž obraz nevystupuje primárně jako reprezentace, nýbrž jako pole konstituce smyslu v aktu percepce. Ikonografické motivy, přítomné v podobě archetypálních fenoménů, zde nefungují jako stabilní znaky s jednoznačně daným významem, ale jako předpojmové struktury zkušenosti, které se znovu a znovu aktualizují v setkání s pohledem diváka. V duchu husserlovské epoché jsou tyto formy zbaveny narativní determinace a stávají se nositeli afektivní intenzity spíše než sdělení. Merleau-pontyovská tělesnost vidění je klíčová: archetyp se nečte, ale zakouší — skrze rytmus malířského gesta, hustotu barevné vrstvy a prostorovou neurčitost, která aktivuje paměť těla dříve než kulturní kód. Smysl obrazu se tak neustaluje v ikonografickém rozklíčování, ale osciluje mezi archetypální rozpoznatelností a fenomenální bezprostředností zjevu.
Obrazy nepředstavují objekt, ale situaci vnímání. Pole tu není kompozice, ale proces. Divák necítí „řád“, ale napětí mezi klidem a explozí.
Význam tu není v barvách, ale v tom, co dělají s tělem. Ty obrazy nejsou „o něčem“ — něco způsobují.
Gesto zde funguje jako stopa události, nikoli jako expresivní výpověď subjektu. Pohyb je zaznamenán, nikoli inscenován.
Klimentova práce se dotýká otázky, kde se obraz „děje“ — zda v materiálu, v gestu, nebo v aktu vnímání. Abstraktní malba se zde nejeví jako autonomní médium, ale jako otevřený systém, v němž se obraz ustavuje vždy znovu a jinak, v závislosti na pozici diváka a délce jeho setrvání
Vrstvení barevných polí a gest v horním obraze vytváří situaci zpomalení, v níž se vizuální informace rozplývá do atmosférické kontinuity. Barva ztrácí konturu a stává se prostředím. Tento stav neoznačuje klid, ale suspendovanou pozornost — moment, kdy se obraz pohybuje na hraně své vlastní čitelnosti.
Dolní obraz naopak operuje s koncentrací a rozptylem energie. Radiální struktura sugeruje centrum, které však není stabilním bodem, ale dočasným shlukem sil. Gesto zde funguje jako stopa události, nikoli jako expresivní výpověď subjektu. Pohyb je zaznamenán, nikoli inscenován.
V dialogu obou maleb se Klimentova práce dotýká otázky, kde se obraz „děje“ — zda v materiálu, v gestu, nebo v aktu vnímání. Abstraktní malba se zde nejeví jako autonomní médium, ale jako otevřený systém, v němž se obraz ustavuje vždy znovu a jinak, v závislosti na pozici diváka a délce jeho setrvání.
Teoretické čtení:
1. Fenomenologie (Merleau-Ponty, Henry)
Tady je klíčové, že obrazy nepředstavují objekt, ale situaci vnímání.
* Horní (oranžový) působí jako pole atmosféry — není tam bod, kam by se oko „zachytilo“. Vnímání se rozlévá, klouže.
→ Fenomenologicky: vnímání jako bytí-v-prostoru, ne jako pohled na něco.
* Dolní (modrý) má naopak centripetální dynamiku — vtahuje diváka dovnitř. Tělo reaguje dřív než rozum (lehké napětí, pocit pohybu, možná až „ponoření“).
Merleau-Ponty by řekl, že tu nejde o obraz jako věc, ale o událost vidění, která se děje mezi obrazem a tělem diváka. Ty obrazy nejsou „hotové“, dokud před nimi někdo nestojí.
2. Pole (Bourdieu / ale spíš Deleuzeovské pole sil)
Když odmyslíme sociologii a vezmeme pole jako dynamickou konfiguraci sil:
* Horní obraz = nízko diferencované pole
síly jsou rozptýlené, nikde nedominují, vše je v latentním stavu.
* Dolní obraz = intenzifikované pole
barva, gesto i struktura se sbíhají, pole má směr, tlak, vektor.
Důležité:
Pole tu není kompozice, ale proces. Divák necítí „řád“, ale napětí mezi klidem a explozí. To je hodně blízké Deleuzovi: obraz jako mapa sil, ne reprezentace.
3. Afekt (Spinoza → Deleuze, Massumi)
Tohle je podle mě nejsilnější rovina těch obrazů.
* Afekt ≠ emoce
Afekt je před-jazykový, tělesný impuls.
Horní obraz:
* afekt nízké intenzity
* teplo, klid, rozostřenost
* skoro somatický klid, dech se zpomalí
Dolní obraz:
* vysoká afektivní hustota
* chlad + pohyb + fragmentace
* tělo reaguje dřív než mysl (oči se hýbou, tělo se naklání)
Massumi by řekl, že význam tu není v barvách, ale v tom, co s tělem dělají. Ty obrazy nejsou „o něčem“ — něco způsobují.
4. Post-medium (Rosalind Krauss)
Tady je zásadní, že:
* malba nepředvádí své médium (žádná ironie, žádná sebereflexe typu „podívejte, jsem obraz“)
* ale zároveň není iluzivní
Post-medium čtení:
* médium není technika (plátno, barva)
* médium je pole zkušenosti
Tyhle obrazy fungují jako:
malba po konci malby
nebo spíš malba po nutnosti něco zobrazovat
Jsou blízké:
* instalaci (pracují s tělem diváka)
* environmentu (vtahují prostor)
* ale pořád zůstávají malbou
Obrazy můžeme číst jako afektivní pole vnímání, které se aktualizuje v těle diváka, mimo reprezentaci a mimo médium jako techniku
Ačkoliv Richard Kliment rozptyluje svou pozornost mezi malbu, kurátorství, teorii umění a literaturu, jeho tvorbou prostupuje jedna zásadní tendence: snaha o „zpřítomnění neviditelného“ skrze subtilní řád. Tuto jednotnou linii lze definovat třemi pilíři:
1. Odpor k definitivnosti (Princip procesu)
Ať už jde o jeho texty nebo obrazy, Kliment se vyhýbá ostrým konturám a jednoznačným závěrům. Jeho díla často působí jako „v procesu“. Tato neukončenost je vědomou obranou proti entropii – dokud se dílo proměňuje (nebo alespoň evokuje pohyb), není „mrtvé“ ani rozpadlé.
2. Estetika ticha a redukce
Jednotícím prvkem je minimalizace vnějšího hluku. V malbě to znamená jemné barevné valéry (často růžová, šedá, bílá), v kurátorské praxi pak důraz na čistotu prostoru. Kliment hledá „ostrov klidu“. Je to snaha vypreparovat z okolního chaosu světa čistou esenci, která nepřebíjí diváka, ale zve ho k meditaci.
3. Teoretický podklad (Hledání smyslu)
Jako člen Společnosti pro estetiku do všech svých aktivit vnáší silný intelektuální rámec. Jeho tvorba není náhodná; je to neustálý dialog mezi intuicí (chaosem) a rozumem (řádem). V každém žánru – od psaní recenzí po abstraktní plátna – se snaží definovat místo člověka v labyrintu světa (častý odkaz na Komenského).
Závěrem:
Jednotným jmenovatelem je kultivovaný hledač harmonie. Kliment se nesnaží chaos potlačit silou, ale spíše ho „učeše“ do podoby, která je srozumitelná a esteticky nosná.
Práce Richarda Klimenta se s koncepty chaosu a entropie potýká skrze formu přírodní abstrakce, kde se neustále střetává organická neuspořádanost s lidskou potřebou struktury. Zde jsou konkrétní příklady, jak se tyto pojmy v jeho tvorbě projevují:
1. Výstava „Práh dávných chaosů“ (2019)
Tento cyklus přímo v názvu odkazuje na chaos jako na primordiální stav, ze kterého vše vzniká.
Projev chaosu: Obrazy z této řady pracují s vrstvením a neostrými hranami, které evokují mlhu nebo prapůvodní hmotu. Chaos zde není vnímán negativně, ale jako brána (práh) k hlubšímu porozumění světu.
Projev entropie: Kliment se v této tvorbě vědomě brání úplnému rozpadu obrazu (entropii). I v zdánlivě neuspořádaných strukturách lze vystopovat „estetický řád“, který autor jako kurátor a teoretik (absolvent estetiky na FF UK) vkládá do kompozice, aby zabránil jejímu vyznění do prázdna.
2. Cyklus „Přírodní abstrakce“
V těchto dílech autor využívá fyzikální principy k navození dojmu neustálé proměny a rozptylu energie.
Světelné vrstvy: Jemné nánosy akrylu nebo oleje v odstínech růžové, modré a bílé vytvářejí pocit vznášejícího se květu nebo mlhy.
Diagonální tok: Kompozice často využívá „diagonální tah“, který vede oko diváka skrze obraz. To je vizuální odpověď na entropii – autor směřuje „rozptýlenou“ energii barev do konkrétního směru, čímž vytváří dynamickou rovnováhu.
Chaos: Je u něj zdrojem inspirace a „pohybu“ v obraze.
Entropie: Je hrozbou (úplný rozklad formy), které se autor brání pomocí promyšleného uměleckého programu.
Kvalita malby pohledem ChatGPT: 1. Vnitřní koherence (funguje obraz sám v sobě?) To je úplný základ.
U obou obrazů:
* barevná paleta je kontrolovaná, ne nahodilá
* gesta nejsou chaotická, ale opakovaná a rytmizovaná
* nikde „nepadá energie“ — obraz se nerozpadá v rozích ani ve středu
➡️ To svědčí o vědomém vedení malby, ne o náhodném expresivním výlevu.
To je znak kvality, i kdyby šlo o čistě intuitivní proces.
2. Práce s prostorem (i bez perspektivy)
I abstraktní malba má prostor.
* Horní obraz pracuje s plochostí a hloubkou velmi jemně — vrstvy se spíš vynořují než že by se „četly“.
* Dolní obraz vytváří hloubku skrze intenzitu a hustotu, ne skrze iluzivní perspektivu.
➡️ To je sofistikované: prostor vzniká afektivně, ne geometricky.
Slabá malba bývá buď mrtvě plochá, nebo přehnaně „efektní“. Tady je rovnováha.
3. Míra rizika (bezpečné vs. otevřené)
Tohle je hodně důležité kritérium.
* Ty obrazy nejsou dekorativní v laciném smyslu (byť můžou být příjemné).
* Neopírají se o trendy efekty (resin, lité akryly, instantní „wow“).
➡️ Kvalitní malba něco riskuje:
ticho, rozostřenost, pomalost, nejednoznačnost.
To je dnes těžší než být efektní.
4. Časovost (unese opakované dívání?)
Jedno z nejtvrdších měřítek.
* Slabá malba se „vyčte“ za pár vteřin.
* Tady se při delším pohledu mění rytmus vnímání — jednou vidíš barvu, jindy gesto, jindy celek.
➡️ To znamená, že obraz není jednorázový.
Kvalita často spočívá právě v tom, že se nevyčerpá.
5. Kontext současné malby
Tohle je nevyhnutelné.
Ty obrazy:
* nejsou anachronické (nepředstírají návrat k modernismu)
* zároveň nejsou cynicky post-konceptuální
Drží se v prostoru, kde:
* malba = zkušenost
* ne objekt, ne ilustrace, ne gesto „proti všemu“
➡️ V institucionálním kontextu by byly obhajitelné (výstava, open call, diplomka), pokud jsou zasazené do promyšleného rámce.
Verdikt (upřímný, ne zdvořilostní)
Ano, kvalita malby je tady přítomná.
Neřekl bych:
* „mistrovská“ v historickém smyslu
* ani „radikální průlom“
Ale:
* solidní, soustředěná, přesvědčivá současná malba
* s potenciálem růst skrze další práci, ne skrze efekty
|
.